Hanka - Být sama za sebe

19. září 2013 v 10:40 |  Bylo nám čtrnáct a museli jsme utéct
"Já znám tu Hanku Dubovou!"


Tenhle výkřik jsem slyšela několikrát. A pokaždé v jiné řeči. O tom, jak žila Hanka jsem se postupně dozvídala v Čechách, v Dánsku a v Izraeli. Její příběh jsem vypátrala v Dánsku, ve městě Naestved, pár kilometrů od místa, kde bydlela její kamarádka, Edita Krausová.

Hana se narodila v roce 1925 v Kolíně. Když jí bylo pět přestěhovala se s rodiči Prahy. Pronajali si obchod na rohu Celetné a Staroměstského náměstí. DĚTSKÝ ODĚVNÍ DŮM DUB. Kvalitní látky, elegantní kolekce podle francouzských vzorů. Hanka chodí do gymnázia, ve volném čase jezdí na výlety s kamarády z Makkabi. Její život plyne, jak má. Běžné starosti, první lásky, první sváry. Je rok 1939 a Hančin svět pomalu, ale jistě mizí. Všechno se řídí tím, že má to neviditelné znamení. To, které určuje život nebo smrt. Znamení J, Jude. Kamarádi postupně mizí, Sára sehnala certifikát a jede do Palestiny, Eva balí kufry a míří do Ameriky. Kamkoliv, hlavně pryč z kruhu, který se nemilosrdně stahuje.

Vysněný deník
Druhého července 1939 je významný den. Hanka má čtrnácté narozeniny a dostala dárek, který si dlouho přála. Její první deník. Začíná psát, stránku za stránkou zobrazuje svůj svět. Píše spoustu detailů o rodině, o mladším bráškovi, o tom, jak si poranila ruku. Zdánlivé maličkosti. Zápisky jsou čím dál hektičtější. Nastoupila do pražské alíjá školy, chystá se do Dánska. Odjet se musí, teď a nebo nikdy. Ten den, kdy odjela, ale v deníku není. Ten, si bude pamatovat navždy.
První štace v Dánsku je tortura. Statek uprostřed nekonečných polí. A rodina, která je cizí. Co říkat lidem, kterým nerozumí? Co říkat lidem, kteří jí berou jako levnou pracovní sílu? Hanka píše rodičům. Každý den se zlobí, že nemůže být s kamarády, je tak sama. Chce se dostat na jiný statek, který je blíž českým kamarádům. A nakonec se jí přání splní. V roce 1940 se dočkala, jenže radost záhy přešla. "Ta moje pěstounka mě obvinila, že jsem jí ukradla jahody, pomluvila mě všude po vesnici. Chci pryč, chci pryč".
Hana v Dánsku, 1940

Léto 1941 začíná a Hanka má zase nové místo. Sbalí si věci do baťohu a jde pěšky čtrnáct kilometrů. Statek Ostergård vlastní mladí manželé. Devatenáctiletá Jensine a její manžel Arne, mají dvouměsíčního synka, Mogense. Hanka píše rodičům první dojmy: "Nejdražší tatíčku, již jsem zase šťastna. Tak štastna jako nikdy, nikdy dříve předtím. Byl to nejkrásnější dárek k narozeninám, jaký jsem kdy mohla obdržet. Ihned jak člověk sem vejde je tu "domov" jako doma tak príma, upřímné a otevřené. Prostě jinak se to nedá vyjádřit než slovem doma."

Hana a Mogens

Denodenní práce už jí nepřipadá obtížná, právě naopak. Zdá se jí, že našla smysl svého života. Po dvou letech v Dánsku už zvládne spoustu věcí, umí se postarat o sebe a dokáže pomáhat ostatním. Rodičům píše: "Moje denní práce je asi tato: v 1/2 šesté vstávám, zatopím, uvařím kávu a namažu 20 krajíců s máslem a medem, pak snídáme. odměřím a uvařím jídlo Mogensovi a uvařím ovesnou kaši. pak se jde na pole a v devět je svačina, pak se skládá z fůry nebo trhá ovoce a zavařuje." A když má volnou chvíli myslí na to, co se asi děje doma. Dopisy od rodičů dostává dopisy třikrát týdně. Postupně však chodí méně a méně. Už jen kusé zprávy o tom, že museli odevzdat obchod nacistům, že se museli přestěhovat, že museli odjet z Prahy do Terezína, že…

Život v Dánsku ale plyne zcela jinak než v Čechách. Končí léto a Hanka pomáhá ze všech sil a svěřuje se rodičům: "Včera jsem byla poprvé na poli stavět panáky. Bylo to úžasně zajímavé. Odpoledne jsem již byla na poli sama. Prosté široké pole. Nad hlavou mi lítají rackové v hejnech i jednotlivě, přede mnou jsou křoviny malin, okolo potůčku a za mnou po levé straně dvě řady již postaveného ovsa. Po pravé straně až kam oko dohlédne snopy ležící na zemi. Vím, že mám pracovat, ale nedá mi to, abych si alespoň na 5 minut nelehla na jeden snop a pozorovala vše kolem mne. Bože, jak je krásně. Potůček na jehož břehu rostou pomněnky i maliny tiše pluje dále. Stále tatáž a stále jiná voda. vše jde tak tiše s největší samozřejmostí jak včera, před týdnem, měsícem, rokem i dvaceti lety. Nic se tu nezměnilo a přece nedaleko ode mne je krev a umírá tisíce "hrdinů" "Hrdinů??" obětí války. Ne lidi, ale masy národů. A doma? Bože! ale již vstávám a zpívám si k práci. Odpoledne stavím sama. Když se vracím v pět hodin domů vidím z kopce rovné řady panáků. Hrdost naduje mou hruď. To je má práce. Je mi 16 a umím již hodně. Vařit, prát, podlahu mýt, starat se o domácnost, slepice, mlátit obilí i na poli zahradě umím pracova. Jsem pyšna na sebe sama."

Smutek i radost
Hančin svět skutečně zůstal zachován, už to dávno není čtrnáctiletá studentka gymnázia, je dospělá a chce žít vlastní život. Válka skončila, je to radost i bolest zároveň. Má se vrátit domů? Jenže je to doma, když tam nejsou rodiče a bratr? Z početné rodiny Dubových se zachránila jen Hančina teta, strýc a sestřenice. Ostatní zahynuli v koncentračních táborech.

Hana v Americe, cca rok 1960

V roce 1947 přijela do Prahy na pár týdnů, pak se vrátila do Skandinávie. Po čtyřech letech na Severu se vypravila do Ameriky, s pověstným dolarem v kapse a s touhou začít život od nuly. Provdala se, založila rodinu. Na Hanku vzpomíná její dcera Janet Seckel-Cerrotti slovy: "Naše maminka zemřela před dvěma lety, ale stále mám pocit, že je tu s námi. Často nám vyprávěla o tom, jak žila před válkou. Nebylo to pro ní snadné žít tak daleko od rodičů, ale věděla, že Dánové jí poskytli bezpečný domov a nikdy na to nezapomněla. Řadu let pracovala v různých výukových centrech pro imigranty ve Philadelphii. Učila je angličtinu, ale hlavně tam byla pro ně, když se vyrovnávali ztrátou domova. Ona si v sobě ten pocit nesla do konce života. Byl to zvláštní smutek, ale i naděje, že život pokračuje dál. Tohle nám vyprávěla od dětství a my doufáme, že její příběh nezůstane zapomenut. Vždyť je to víc než válečný příběh, je to příběh o naději, o pomoci a lásce rodičů a dětí. A já jsem šťastná, že jsem se vloni mohla setkat s pěstounkou mojí maminky, s paní Jensine. Když jsme se obejmuly tak jsem pochopila, proč si byly s maminkou tak blízké."

Na začátku mého pátrání jsem o Hance znala jen její datum narození a místo pobytu za války, nyní toho vím víc než její vlastní rodina. Dostala jsem od Janet dvě stě stran Hančina deníku a padesát dopisů rodičů. Všechno je v češtině, jenže Janet ani její sourozenci česky neumí. Nechala jsem deník přeložit, aby si ho také mohli přečíst. Příběhy Edity, Hanky a jejich českých kamarádů jsou k vidění na výstavě v Naestvedu, kde děti prožily čtyři válečné roky. Na vernisáž přijela i dvaadevadesátiletá paní Jensine. Křehká dáma si prošla celou expozici s celou svojí rodinou: "Na Hanku se prostě nedá zapomenout. Ona byla jako člen naší rodiny. Prožila u nás rok, pak jsme na chvíli ztratily kontakt. Jednou v noci, v říjnu 1943 nám zavolala. Ptala se, jestli u nás může přespat. Pochopila jsem, že jí hrozí nebezpečí. Však se o tom mezi lidmi mluvilo, že Židé musí utéct, jinak by je nacisti pochytali. Hanka u nás přespala, ráno už byla pryč. Potom jsme o ní neměli zprávu několik měsíců. Až konečně v lednu 1944 přišel dopis, že se dostala přes moře do Švédska a že je v nemocnici. Ještě u nás byla o dva roky později, ale pak se naše cesty rozešly. Ztratily jsme na sebe kontakt. V roce 2011 jsme četli článek v naestvedských novinách, že Hanku hledáte a tak jsme vám napsali. Moc nás potěšilo, když vloni přijela její dcera. Měli jsme si tolik, co vyprávět. Myslím, že by z toho měla Hanka radost." říká mi Jensine a v rukou drží fotografii té dívky z Prahy, která vždy zůstala sama sebou.

Je to pár dnů, kdy se v Dánsku uskutečnilo další setkání. Za Jensine přijela Hančina dcera a Hančina vnučka. Tohle setkání ani nelze popsat, stačí se dívat.

Jensine a Hančina dcera, Janet
Hančina dcera, Janet a pěstounka Jensine


Zleva doprava: Hančina dcera, Janet, Hančina pěstounka Jensine a Hančina vnučka Rachael, ve druhé řadě je syn Jensine, Knud-Arne

 

Zkusit se má všechno

13. července 2013 v 17:06 |  Bylo nám čtrnáct a museli jsme utéct
DITA - ZKUSIT SE MÁ VŠECHNO


Tahle dívka se nepřestává smát. Vidím na její tváři stále stejný úsměv. Je na všech fotkách z jejího rodinného alba. Vidím ho i dnes, kdy je jí o pár desítek let víc. Ukazuje mi jeden snímek za druhým. Směje se pokaždé, když si vzpomene na nějakou historku a já mám pocit, že je to moje spolužačka ze základní školy. Vypráví mi bezchybnou češtinou svůj příběh. Češtinou, kterou Dita nezapomněla, i když žije osmdesát let daleko od domova, ve Švédsku.


Dita vyrůstala v Praze, nedaleko Staroměstského náměstí. Bydlela v domě, kterému se říkalo Velká opereta. Dole v přízemí visely plakáty na hudební show a odpoledne bylo slyšet, jak zpěvačky nacvičují na večerní představení. Všechno bylo propojené do členité pasáže. Ráno vyšla Dita jedním východem do alíjá školy, odpoledne zaběhla druhým východem za tatínkem do jeho krejčovského salonu a když měla volnou chvilku šla na gymnastiku.

"Sport mě bavil odmalička a baví mě dodnes. A taky jsem chodila do Makkabi Hacair, (sionistický kroužek pro mládež, pozn. aut.). Tam bylo spoustu mých kamarádů, moje sestřenice Slávka a Valda Jeitelesovy, Hanka Dubová a Dina Kafková. Učily jsme se, že Palestina je naše země, kam jednou půjdeme pracovat do kibucu. Byl to náš sen, který se možná někdy splní. Jenže všechno bylo jinak, když přišli Němci. Najednou se ukázalo, že cesta do Palestiny je jednou z možností, jak se dostat pryč. Chtěla jsem se přihlásit do alíjá školy (přípravná škola pro vycestování do Palestiny, pozn.aut.), ale našim se ten nápad moc nelíbil. Říkali mi: "Vždyť někdo musí zůstat tady, nemůžeme přeci všichni odjet". Na tohle jsem ale nemyslela. Brala jsem to jako šanci, jak být s kamarády a něco společně zažít. A navíc jsem věřila, že se rodiče brzy dostanou za námi. Nakonec jsem je přemluvila a od května 1939 jsem chodila do pražské alíjá školy.

Léto uteklo hrozně rychle a pak už to šlo ráz na ráz. Od našich učitelů jsme se dozvěděli, že vzhledem k situaci, která je tady v Čechách, nemohou přípravné kurzy pokračovat. Zajistili pro nás pěstounské rodiny v Dánsku. Tam se naučíme, jak se pracuje na statcích. Den před odjezdem jsme dostali od našeho vedoucího učitele společnou kroniku - jóman. Prý si tam máme psát dojmy z Dánska. Na prvních pár stránkách byla Pohádka o zvoncích. Je o zlém králi, který neměl rád určité lidi ve svém království. Museli uprchnout. Před odjezdem si ještě stihli rozdat malé zvonky, jako společný talisman. Rozutekli se do celého světa a po mnoha letech se setkali. A víš, že takhle to bylo i doopravdy? My jsme ty zvonky opravdu dostali v alíjá škole. Už se nám různě poztrácely, ale jeden kamarád je před lety nechal vyrobit znovu.

Ten zvonek je asi jediná cennost, kterou mám. Jinak mi Němci sebrali všechno. Dali nám milostivě pasy, asi nás chtěli vypakovat, co nejdřív. Jenže ten pas byl jaksi jednosměrný. Museli jsme odevzdat peníze a všechny cennosti. Na cestu jsem měla jen malý kufřík, kde bylo to nejnutnější. Peřiny, šaty, boty, to všechno mi rodiče zabalili do velké dřevěné bedny, kterou mi pak poslali do Dánska. Maminka jí vyložila voskovým papírem a všechno mi tam krásně poskládala. Nechala mi ušít několik letních šatů, protože si myslela, že Dánsko bude jen přestupní stanice. Koho by napadlo, že tam zůstaneme čtyři roky a do Palestiny nikdy nedojedeme…" říká Dita.

Půlnoc 24. října 1939. Poslední hodiny před odjezdem. Děti se houfují před vlakem na Masarykově nádraží v Praze. Těší se, že pojedou společně. Rodiče stojí opodál a pozorují své potomky. Je to jako vypustit do světa ptáče, které sotva umí létat, ale tak moc chce. Vlak se pomalu rozjíždí podél nástupiště. Děti mávají a rodiče se stěží mohou usmívat. Myslí na to, že udělali to nejlepší. Posílají je přeci do bezpečí. Ještě naposled a pak už nikdy.


Cesta chladnou nocí ubíhala rychle. Dita a její kamarádi si povídají, zpívají, občas někdo na chvilku usne. Skoro si ani nevšimli, že už jsou v Berlíně. Dita popadla kufřík a držela se ostatních. Jdou společně na podzemní dráhu, pár stanic a jsou na jiném nádraží. Vlak je veze až do poslední zastávky na pobřeží, přístavní městečko Warnemünde. Poprvé na lodi, poprvé moře a pak už pevná zem, Dánsko. Ještě dvě hodiny ve vlaku a jsou na místě. Jediná noc v Kodani. V cizí zemi, v cizí posteli, cizí je všechno. Jediné blízké jsou kamarádi.

"Každý z vás půjde do jiné rodiny, na jiné místo" vysvětluje jim Anne-Marie Nielsenová (zástupkyně Ligy pro míru a svobodu, charitativní organizace, která v Dánsku zajistila dětem pěstounské rodiny pozn. aut.). Zklamání, vztek. Jak se tohle mohlo stát? Vždyť chtěli být všichni pospolu! Jenže to nejde, z bezpečnostních důvodů. Tolik židovských dětí by budilo podezření.

Dita a její kamarádi dostali lístek s názvem vesnice, kde bydlí jejich pěstouni. Jedou vlakem a pozorují krajinu za oknem, je úplně jiná než ta česká. Tahle je nekonečně krotká. Žádné kopce, žádné hory, žádné lesy. Jen zelené a šedé roviny a občas osamělý statek. "Na mém lístku stálo Rislev. Paní Nielsenová mi v jednu chvíli ukázala směrem ven a povídá: "Už musíš jít. Řekni svým kamarádům nashledanou". Vystoupila jsem u plechové nádražní boudy a čekala, že si mě ti pěstouni vyzvednou. Nikdo tam ale nebyl. Jen já a široko daleko žádný dům, jen pole a louky. Nevěděla jsem, co dělat. Kam jít? To byla hrozná chvíle, takhle sama, daleko od domova. Asi po hodině přijel vlak a z něj vystoupily tři děvčata. Zkusila jsem na ně promluvit německy a jedna z nich mi rozuměla: "To jsi ty, která k nám má dnes přijít?" A pak se to vysvětlilo, její rodiče na mě čekali v sousední vsi. Tak vzala kolo a šla se mnou, k nim na statek Nielsminde, do Rislevu" vzpomíná Dita.
Tři velké hospodářské budovy. Pokoj s jednou postelí, jedna polička a okno na polní cestu. Dánská domácnost má pevný řád, který se Dita musela naučit. Na statku dělala prostě všechno, co bylo potřeba.

"Sedět v Praze a učit se něco ve škole to byla hrozná otrava, zato pracovat venku na poli to bylo něco docela jinýho. Mě to ohromně bavilo. Nakrmit kuřata, uvařit oběd, postarat se o děti, poklidit v kuchyni. A večer padnout do peřin. Na nějaké smutky nebyl čas. Jen ze začátku se mi stýskalo, když jsem četla dopisy od rodičů. Pořád se na mě zlobili, proč tak málo píšu. Jenže copak jsem mohla? Však jsem se celý den nezastavila. Až po mnoha letech mi došlo, co pro ně ty moje dopisy znamenaly. Jen díky nim věděly, že jsem v pořádku a v bezpečí."

Dopisy od rodičů chodí několikrát týdně. Pošťák přibrzdí u statku a předá jí další lístek z domova. Maminka se pořád bojí, jestli v Dánsku nemrzne. Samozřejmě, že mrzne, dokonce jsou nejhorší zimy za posledních čtyřicet let, ale to Dita domů nepíše. Raději líčí, jaké to je když jde ráno v pět na pole a vytahuje řepu. "Já jsem ani neměla pořádný kalhoty, jen tenký punčochy. Moc jsme toho neměli a peníze vůbec, ale já na tohle nemyslela. V Dánsku mi bylo dobře, až na to jejich jídlo. Oni jedí nějak naopak, třeba my máme brambory, omáčku a maso a oni to mají naruby. Dají si kus chleba a na to studenou rybu. Musela jsem si zvyknout, ale to je přeci normální. Když člověk přijde odjinud, tak se má přizpůsobit. My jsme na ty starosti tolik nemysleli. Doufali jsme, že stejně brzy pojedeme pryč a to nás s kamarády nějak těšilo, drželo."

Život v Dánsku ubíhal rychle, v rytmu každodenních starostí, až do října 1943, kdy se nacisté rozhodli, že pochytají všechny Židy, kteří jsou v tu chvíli v Dánsku. "Někdo z vesnice mě varoval, že musím hned odejít. Popadla jsem jen pár věcí a vyrazila. Na kole, dál a dál, až na pobřeží. Cestou jsem potkala několik našich kamarádů. Když jsme se dostali do jedné rybářské vesničky tak jsme uviděli spoustu lidí. Všichni chtěli pryč. Museli jsme zaplatit a pak nás teprve rybáři vzali na loďku. Nějak jsme přečkali tu dvanáctihodinovou cestu v podpalubí (cesta z Dánska do Švédska trvá hodinu, tehdy byla delší kvůli nacistickým hlídkám na moři, pozn. aut.).

Našla jsem si místo v Hedemoře, to je městečko na sever od Stockholmu. Pracovala jsem zase na statku, stejně jako moji kamarádi, kteří si pronajali bývalou venkovskou školu a tam bydleli pohromadě. Já jsem si ale říkala, že by mě bavilo něco jiného. Vždycky jsem měla co dělat s dětmi. Sehnala jsem práci v Helsingborgu, jako dětská ošetřovatelka v nemocnici. V létě 1945 jsem šla do Ramlösy, to je lázeňské město, kam jeli na zotavenou ti, kteří přežili koncentráky. Potřebovali tam někoho, kdo může tlumočit z polštiny. Polsky jsem sice neuměla, ale to přeci nevadilo, čeština a polština je hodně podobná. Po dvou měsících jsem našla místo v denní školce v Helsingborgu a pak už šlo všechno dost rychle. Potkala jsem svého budoucího muže, Ragnara. On je katolík, o tom, co je židovství moc nevěděl. A o Čechách? To už vůbec ne, ale nám to nevadilo. Brali jsme se v roce 1951, pak přišly děti a běžné starosti.


Co se stalo našim jsem zjistila až po válce. Nemohla jsem tomu uvěřit, že všichni zemřeli, i můj mladší bráška. Jediný, kdo se zachránil byla teta a sestřenice. Dlouho jsem do Čech nemohla, vládli tam komunisti. Až koncem 50. let jsem konečně jela na návštěvu. Cítili jsme, jaká je v Čechách nesvoboda. Mluvit se mohlo jen v náznacích, komunisti kontrolovali každého cizince. V roce 1989 padl komunistický režim, tohle všechno skončilo. Najednou se dalo svobodně cestovat a my už se nebáli mluvit s vlastními příbuznými. A to bylo něco krásného." usmívá se Dita a na klavír mi hraje českou písničku, kterou zná z domova, z Velké operety.
Dita a zvoneček, ktery ji spojuje s ostatnimi kamarády
-------
Ukázka z připravované knihy o "dětech" a jejich rodinách. Kniha vyjde v říjnu 2013, nakl. Mladá fronta.
Fotografie z archivu J. Matyášové, Jan Jindra

Odložená maska

12. července 2013 v 5:25
Někdy se to stane. Ten obličej se v jediné chvíli promění. Tvář starého muže je najednou tváří dítěte.

Samuel měl tak sebejistý projev. Začátek příběhu je jako stará odrhovačka, kterou odříkal tisíckrát. "Takže co Vás zajímá? Něco o dětství, OK. Narodil jsem se v roce devatenáct set třicet pět. Bydleli jsme v Havlíčkově patnáct v Praze. My jsme byli Židi, ale pokřtění. Na to mám doklady. Můj otec byl lékař, matka v domácnosti."

Běží jako o závod. Překotně vypráví, faktografické údaje. Běží, běží, hlavně se nezastavit.

"Rodiče mě na podzim 1939 poslali do Norska, ve vlaku jsem byl nejmladší. S nikým jsem si tam moc nepovídal. Však to znáte, když jste dítě, tak jste egoista. Jedině s mojí sestrou, ona byla o tři roky starší a starala se o mě."

Celou dobu svírá její ruku. Jen oni dva. Ta velká sestra, Miriam. Ta sestra, která prošlapává cestu. V Norsku spolu byli v několika pěstounských rodinách. Jednou pro Samuela a Miriam přišli nějací lidé. Prý musí rychle pryč, do bezpečí.

Cesta nocí, cesta sněhem, cesta do Švédska. Další a další pěstouni, jejichž jména si pamatuje. A zdánlivě normální život po válce. Dvě české děti zatoulané kamsi do Švédska. Samuel už si tam našel klučičí kamarády, zato Miriam nemá nikoho. On je miláček, ona je outsider. Ztloustla a na místo statečné sestry je slabá. Příliš slabá vzdorovat posměchu spolužáků.

Samuel odříkává fakta. Už to skoro dokázal, už je skoro u konce vyprávění, ale najednou se zastaví. Hlas se mu zlomí v půlce věty. Pláče a nemůže přestat. Všechno vyplulo napovrch. Ty slzy musí ven. Kéž by s ním byla navěky. Miriam. Miriam. Stále na ní myslí. Na ten svět, kde byl v bezpečí. Na ten svět, kde byli jen oni. Možná se i zlobí, že ho tu nechala. Zemřela před pár lety a on zůstal sám, s celým tím příběhem.

Vyprávění je u konce. Loučíme se, chtěl by jít do restaurace, ale já musím jinam. Podáme si ruce na rozloučenou. Drží mě, možná až příliš silně. Dívá se mi do očí. Nic neříká a přesto slyším: "Ten příběh jsem Vám svěřil, musíte ho poslat dál."
 


Muška - všechno špatně

17. května 2013 v 7:34 |  Bylo nám čtrnáct a museli jsme utéct
Muška - Všechno špatně

Jsou jména, která mě nepřestanou fascinovat. A to Muščino je přesně takové. Muška,
Muška.


Představovala jsem si jí. Drobná, křehká. To bylo první, co mě napadlo. Nejčastěji mi o Mušce vyprávěla Zuzana. Tyhle dvě se navzájem nadnášely, napříč životem. Když je vidím na fotografiích, pokaždé stojí vedle sebe, jako sestry. To, co Muška prožívala si můžu jen domýšlet. Ano, existují fakta, existují doklady, stará vysvědčení, podepsané formuláře, legitimace na vlak. Jsou to jen zlomky jejího příběhu.

Zuzka, Muška, Věra a Edita

Město Kolín. Jejich byt má okna do klidné ulice. Muška přesně ví, kde je její místo a kde bude. Rodina škola rodina. Stále stejný koloběh. Ona je ta, která stojí opodál, na rozdíl od starší sestry, Máši. Zářivá, společenská sestra, která žije divadlem, má spoustu kamarádů. Nezbývá než obdivovat a sklopit hlavu. Svět kolem Mušky se jen tak děje. Posunována na šachovnici, aby šla do školy, aby přestala chodit do školy, aby se zapojila do alíjá školy. Nemá sílu vzdorovat, vlastně je ráda, že vypadne. Z domova, kde se doma necítí. Možná je to dobře, že jede tak daleko, od otce, který se o ně nestará a od maminky, která se jen trápí. Je šťastná, že jede se Zuzkou a s ostatními. Sama by to nezvládla. Sama nikdy. Bojí se zůstat sama. Občas má takové chvíle, kdy myslí na to, co by se stalo, když by nebyla. Stává se to vlastně dost často. Nikomu by přeci nechyběla. Nikdo by si nevšiml, že už není.

Když jedou vlakem do Dánska, dívá se na děvčata, která sedí naproti. Jak by chtěla být stejná. Taky si povídat, taky se smát. Připadá si nemožná, neví, co a jak říkat. V Kodani přespali jednu noc a jedou do Naestvedu. Na papírku dostala napsané jméno, Thirslund. Doptá se na adresu a stojí před honosnou vilou, se zatajeným dechem zaklepe. Pan a paní, a dvě děti. Všichni se k ní nahrnou a ptají se jí napřeskáčku. Nerozumí ani slovo, jen občas postřehne nějaké slovo, které zní trošku jako němčina "jídlo" "cesta". Pozoruje je, jak se snaží jí pomoci a říká si, že to je možná poprvé, kdy jí někdo cizí takhle pomáhá. Je šťastná, že mají malé děti. Cítí se s nimi tak dobře, rozumí jim mnohem víc než světu dospělých. Když je poprvé držela v náručí vnímala tu blízkost, tu čirou radost. Nemusely mluvit, jen se držely. Věděla, že tohle je její svět.

Rok, dva, tři, uteklo to rychle. Na to, co se děje doma v Kolíně raději nemyslí. Stydí se. Pěstouni se jí ptají: "A co rodiče?" Nechce o tom mluvit, je to škoda slov. Myslí na maminku, která si otře ruku do zástěry, sklopí oči a posadí se ke kuchyňskému stolu. Je večer a otec zase není doma. Maminka už se jen dívá z okna, mlčí a přesto mluví. Tolikrát jí chtěla chytit za ruku a říct jí: "Maminko moje zlatá, musíme jít od něj pryč." Jenže to nikdy nedokázala udělat. Byla příliš slabá. Jediná Máša unikla, provdala se a odešla do Brna. Snad se má dobře. Aspoň někdo. Ale teď je v Dánsku a to je něco docela jiného. Každý druhý den k nim přichází pošťák. Neptá se ho, ví, že žádný dopis z Čech už asi nedorazí. Čekala tak dlouho a myslela, že to je třeba kvůli cenzuře, třeba nacisti zastavili dopisy z Čech. Třeba…

Myslí na ten rok 1945, kdy odjela a přijela. Odjela ze Švédska. Přijela do Čech. Mohla tam zůstat, nic by se nestalo, nic by se nezměnilo. Mohla zůstat u té švédské rodiny jako vychovatelka, ale chtěla domů. Chtěla to vidět na vlastní oči. Zjistit, co se stalo. Vidět a pochopit.

Z hlavního nádraží v Praze neví, kam má jít. Samozřejmě, že to v Praze zná, ale za kým jít, koho se zeptat? Tisíce lidí, na kufrech. Sedí, čekají, stále jen čekají. Někdo jí poradil, ať jde do kanceláře Červeného kříže. Má sídlo ve velké divadelní budově. Obrovský divadelní sál a dlouhé chodby. Všude visí na stěnách. Seznamy, dlouhatánské seznamy, od shora dolů. Přibývají další a další. Neberou konce. Každou chvíli vidí něčí ruce, které přišpendlí nový seznam. Muška jede prstem po jménech, přeškrtané, narychlo dopsané. Čte důkladně. Weiniger, Wertheimer, Abeles, Rosenkranz, Petschek, Petschek. Celá rodina, jedno jméno za druhým. Celý dům jejich sousedů v Kolíně. Weigner, Weigner, Davidová, rozená Weignerová. Čte znova, znova, znova. Nemůže to vidět, ta jména. Nikoho nemá, nikoho na celém světě. Ta jména, vytištěná na papíře, to přeci říkají! Nemohla ty slzy zastavit, stékaly po tváři. V tu chvíli cítila, že je všemu konec. I když to v Kolíně nenáviděla, i když nenáviděla tu slabost v rodině, i když…nechtěla aby se tohle stalo, aby zůstala jen jména a jinak nic. Nechtěla… Mohla cítit nenávist, za to všechno co jim otec udělal, ale … mlčí. Mlčí sama v sobě. Sedne si do kouta, poslední kousek místa, složí si hlavu na kolena a mlčí. Nemůže už plakat. Zůstala úplně sama.

Ano, má Zuzku a jejího Arnu, ale ti se mají navzájem. Už sehnali byt a zařizují se. Ani postel nemají, ale mají sami sebe. A já nemám nikoho. Léto 45. Je to výsměch, nesnáší léto. Popuzuje jí, jak se všichni radují, jak slunce svítí. Nemá důvod se radovat, musí začít nějak fungovat. Na židovské obci dostala nějaké peníze do začátku. Nechala si ušít nový kostýmek. Sehnala si podnájem. Pomalu se učí žít tímhle novým životem. Sama za sebe. Jednou otevřela noviny a četla inzeráty. "Hledá se vychovatelka do rodiny, požadujeme znalost dvou cizích jazyků" Ty věty jí okamžitě zvedla náladu. To přeci musí vyjít!

Rezidence velvyslance je v patrové vile. U dveří jí otevírá uslužný portýr. "Prosím, slečno". Stoupá po schodech, měkký tmavý koberec vede do přijímacího pokoje. "Četl jsem vaše doporučení a myslím, že nám to stačí. Guneshovi jsou tři a určitě si budete rozumět. Kdy můžete nastoupit?" ptá se jí velvyslanec. Je to jako sen. Vyšla do jarního vzduchu, jde tou prázdnou ulicí a říká si: Už zítra, už zítra.

Přinesla si na ambasádu jen malý kufřík. Věci poskládala tak jako vždy. Hřebínek, pásek, jedny boty, dvoje šaty, skládanou sukni, dvě halenky. Celé její jmění. Zabydluje se v rezidenci, děti jsou tři, nejmenší Gunesh, jeho starší sestra Laila a velká slečna Aisha.

Gunesh je její smíšek. Chodí spolu na procházky, jedou tramvají. Je jako mladá maminka, pyšná na svého kloučka. Nedávno byli v centru, dali si zmrzlinu a dívali se z prvního patra cukrárny. Lidé pospíchali do práce, nervózně poklepávali na hodinky, když se tramvaj zpozdila. Ona měla času spoustu, když je s Guneshem může cokoliv. Je sama svou paní. Jí to takhle stačí.



Jednou týdně má volno. Zaskočí k Zuzce, jak ta je v jednom kole. Vyprat plínky, nakrmit malou, navařit oběd. Točí se točí. Muška s ní sedí v kuchyni, ten hrnek s kávou nikdy nedopije. Poslouchá, pozoruje Zuzku, jak ta si dokáže se vším poradit. Tuhle jistotu na ní vždycky obdivovala. A teď už jí má i Muška. Dostala přeci dobré místo, má slušný podnájem. Co by si mohla přát víc? Snad asi vypadnout z Čech, odjet za tetičkou do Ameriky. Přihlásila se na kurzy angličtiny, nakoupila si dvě učebnice, slovníček a zápisník.

Nejde jí to do hlavy, ta nová slova se jí pletou s dánštinou a němčinou. Všechno dohromady, ale je to vlastně zábava, něco nového se přiučit. Teta z Ameriky už jí nedočkavě píše: Kdy přijedeš, kdy přijedeš? Jenže jak vysvětlit, že tady to není o tom sbalit si věci a odjet. Všechno je mnohem složitější. Povolení k vycestování, pas, povolení, formuláře, záruky a hlavně kontakty. Asi to nikdy neuměla. Vlichotit se úředníkovi, trošku se pousmát. Nikdy tohle prostě nedokázala a to je přitom jediný způsob, jak si přilepšit.

Minulý týden si jí velvyslanec pozval k sobě. Už byl večer a do pracovny, v místnosti bylo zhasnuto a zvenku svítila pouliční lampa. Zněl nezvykle vážně. "Musíme odjet, pojedeme brzy pryč. Možná byste mohla s námi?" Je to nabídka, je to otázka? V tu chvíli chtěla vykřiknout: Určitě! Tak jí to dojalo, že se stará, že má chuť jí pomoct. Ten večer nemohla
usnout. Je to vůbec pravda, že se tohle stane? Ráno vidí ty přípravy, paní velvyslancová to diriguje jako vždy, velvyslanec někam odjel, na tohle prý nemá nervy. Den, dva a už brzy pojedou. Bude svobodná jako pták, rozletí se do světa.

Ráno přišla Muška nachystaná, kufr nechala u dveří svého pokoje. Zaklepala na dveře velvyslancovy pracovny. Ticho. Ještě jednou, trochu nedočkavě. Ticho. Musela sebrat veškerou odvahu, aby stiskla kliku a pootevřela. V místnosti bylo prázdno. Prázdný stůl, vysypaný popelník. Dokonalý úklid. Co to znamená? Přeběhne přes chodbu, dolů po schodech. Portýr nastoupený, jako vždy. "Kde jsou?" vyhrkne na něj. Vypadá, že se mu nechce mluvit, copak se kousnul do jazyka? "Kde jsou"? křičí Muška a ani neví, kde se v ní ten řev vzal. Musela ze sebe dostat ten vztek. Proč odjeli, proč odjeli bez ní?

Začala psát dopisy. Každý den jeden. Do psacího stroje zasunula papír, pečlivě ho
urovnala a psala rychle, dvěma prsty vyťukala slovo, další, další.

"Milá Zuzko,
Dnes jsem to zase zkusila. Nikdo tu nebyl, tak jsem měla volnou chvilku. Plyn nešel
pustit. Ten kabát, co je v čistírně vyzvedni a nech si ho, lístek přikládám"

"Milá Zdenko,
Ty peníze, které najdeš v obálce si nech. Vrať mojí legitimaci na vlak"

Uklizený stůl. Uklizený život. A jednoho rána se posadila do té noblesní kuchyňky na ambasádě, otočila kolečkem u trouby a čekala. Sladký těžký vzduch. Plyn.


Ráno odemkla uklízečka dveře a cítila divný zápach. Chtěla nakouknout do kuchyňky. Musela na dveře pořádně zatlačit až pak se rozletěly a uviděla tu dívku. Ležela na zemi. "Pepo! Honem!" volala rozčileně na portýra. "Co budeme dělat? Počkáme, musíme to někomu říct. Za půl hodiny přijde tajemník, ten ať si to vyřídí." Pan tajemník ještě ani nestačil vystoupat do patra a už na něj portýr chrlil tu zprávu. Co mají dělat? Tajemník okamžitě věděl. Tohle se nemělo stát, budou s tím oplétačky. Mladá holka zabitá u nich? To by byl skandál, to nemůžeme připustit. Zavelí: "Odneste jí do jejího pokoje".

Tři dny ležela Muška v pokoji. Už byla na druhé straně, jen z dálky vnímala hluk. Houkající sanitka a pak ticho.

Muščiny dopisy na mě vypadly z její složky v Židovském muzeu. Ten den jsem neměla moc času. Asi jen půl hodiny. Když jsem je otevřela, všechen čas zmizel. Držela jsem v ruce její dopisy na rozloučenou. Její volání o pomoc, které nechtěla, aby někdo slyšel.

Držela jsem její slova, na konečcích prstů jsem vnímala její prsty, které píšou na klapkách stroje. Nemohla jsem je dočíst. Zaklapla jsem je zpátky do složky. Tolik smutku v těch racionálních větách. Tolik odhodlanosti jsem nemohla snést. Za týden jsem mluvila se Zuzanou, když mi vyprávěla, že Mušku nechali zaměstnanci ambasády umírat, měla jsem hrozný vztek. Vztek na to, že Muščin život konečně začal mít smysl, konečně mohla odjet a všechno se v jedinou chvíli pokazilo. Vztek, že téhle křehké dívce nepomohli, vztek na tu hnusnou, pokryteckou vlastnost: je to jen holka z ulice.

Za pár týdnů jsem jela do Kolína na setkání pamětníků, kteří se zachránili z transportu. 2200 Židů z Kolína. Cynicky řečeno zemřeli na to, co se vyrábělo pár metrů od nich. Cyklon B, vyroben v kolínské chemičce, použit v Osvětimi, na jejich a na tisíce jiných životů. Cestou od nádraží už míjím davy lidí, všichni směřují k jedné škole na předměstí.
Právě v této budově strávili kolínští Židé poslední chvíle před odjezdem na Východ. Mačkali se tu v úzké chodbě. Dnes je tu narváno také, není k hnutí. Děti čtou příběhy jednotlivých kolínských dětí. "Jmenuji se Ervín a je mi osm" čte chlapec, kterému je taky asi osm. Snad si uvědomuje, že tak trochu žije teď tak jako před lety Ervín. V přízemí školy je odhalena vzpomínková plaketa, rabín nese kolínskou tóru. Jdeme v houfu, směs všech možných jazyků, češtiny, němčiny, hebrejštiny, angličtiny.

Cesta k domu, kde žila Muška

Setkáme se na hřbitově. Dívám se na tu hladkou černou plochu, kde stojí Muščino jméno: Karoline Weigner a musím se poklonit. Před tou dívkou, která nemohla uniknout.

------------------
ukázka z připravované knihy o skupině židovských dětí, které prožily válečné roky ve Skandinávii
Kniha vyjde na podzim 2013 v nakl. Mladá fronta

Další články


Kam dál