Ju pátrá po neznámých osudech na Blog.cz

"Kdy jsem s ním mluvila naposled? Když nám bylo šestnáct, byli jsme v Kodani a on se se mnou loučil. To byl březen 1941, a já odjela do Palestiny. A pak až teď" říká sedmaosmdesátiletá Zdenka Štiastná , nyní Judit Shaked. V jeruzalémském památníku Yad Vashem se koncem dubna znovu setkala se svým kamarádem z mládí, Hardym Bergerem, nyní profesorem Danem Yaalonem. Oba patřili ke skupině židovských dětí z Československa, které odjely v roce 1939 do Dánska. Na jejich stopu jsem narazila před časem při přípravě článku pro LN a po roce se mi podařilo nejen najít další děti, ale i uspořádat přednášku v nejvýznamnějším badatelském centru pro výzkum holocaustu.

Životní cesta rodačky z Rajhradu Zdenky Štiastné vede napříč celou Evropou až do Izraele. Zdenka pochází z židovské rodiny, která žila nedaleko od Brna. "Rodiče mě v roce 1938 poslali k tetě do Prahy. Přihlásila mě do Makkabi Hacair (sionistický spolek pro mládež), tak jsem obživla. Našla jsem si tam kamarády a byli jsme pořád pospolu. Od jara do léta 1939 jsme se v Praze připravovali v sionistických kurzech, učili jsme se hebrejštinu, chodili jsme na tělocvik a těšili jsme se, že pojedeme pryč." vzpomíná Judit. Hlavním cílem kurzů byla příprava na vycestování do Palestiny. Britové, kteří tehdy Palestinu spravovali, přislíbili vstup do země jen na zvláštní certifikát, který mohly přednostně získat děti ve věku 14 až 16 let, jež měly zkušenost z práce v zemědělství.

V říjnu 1939 se Zdenka skutečně vypravila se skupinou kamarádů do Dánska, které však mělo být jen přestupní stanicí, kde se děti naučí práci v　zemědělství a později budou pokračovat do Palestiny a žít tam společně v　kibucu. "V Dánsku jsem se dostala do rodiny Olsenových. Bydleli na vesnici, měli osm dětí, už byly všechny dospělé, tak se rozhodli, že si mě vezmou k sobě. Dodnes to nedokážu pochopit, že to pro mě udělali, že mě přijali. Neměli toho moc, ale to, co měli, to mi poskytli. Byli moc hodní, ale i tak se mi stýskalo. Jediná útěcha byli kamarádi z　Čech, kteří bydleli v　dalších vesnicích. Nemohla jsem je vídat často, musela jsem pracovat u Olsenových. Když jsme se s kamarády sešli tak jsme si užívali, že jsme pospolu. Vídala jsem se s　Hardym i s　ostatními z　naší skupiny" vypráví Judit a ukazuje publiku černobílý snímek mladých lidí.

"Tak tady jsem já, tohle je Hardy, tohle je Dáša a další, to jsme právě v Kodani. Na jaře 1941 nám vedoucí sionistických kurzů řekli, že několik z nás pojede z Dánska do Palestiny. Dodnes nevím, proč vybrali zrovna mě? Však nám bylo všem zhruba stejně, šestnáct, skoro už sedmnáct. Netuším, proč Hardy a další nejeli. Vybrali nás zhruba dvacet. Z Kodaně jsme jeli tři týdny do Palestiny." vzpomíná Judit. Prvních několik let strávila Judit na venkově, později se přestěhovala do města Ramla, kde pracovala jako učitelka hebrejštiny. Nyní žije v Haifě, spolu se svými dětmi a vnoučaty. Až do letošního roku netušila, kde jsou její kamarádi z mládí, že jeden z nich žije hodinu cesty od ní, v Jeruzalémě, že další jsou po celém světě. Kontakt mezi kamarády se přerušil až do chvíle, kdy jsem jí předala seznam adres na další přátele.

Ani její kamarád Hardy nevěděl, kam se Zdenka ztratila. "Po jejím odjezdu jsem zůstal s ostatními v Dánsku. Na podzim 1943 jsem uprchl přes moře do Švédska. Nacisti nás, Židy, chtěli pochytat… Když jsem se dostal do Švédska. Splnil se mi tam sen, mohl jsem pracovat na univerzitě v Uppsale. Kam šla Zdenka a ostatní už nevím." Judit trpělivě naslouchá vyprávění Hardyho, ale i tak se musí stále ptát: "A co jsi pak dělal?". Hardy se usměje a vypráví: "To je dlouhý příběh, co bylo pak… Přihlásil jsem se, že chci do naší armády v Anglie. Odjel jsem v roce 1945, po válce jsem se vrátil do Čech, ale nikdo z naší rodiny už tam nebyl… O tři roky později jsem se rozhodl, že chci pokračovat v tom, co mě bavilo, v geologii. Dostal jsem možnost odejít do Izraele a věnovat se výzkumu v negevské poušti." Do diskuse pamětníků náhle vstupuje Hardyho syn, Uri. Chce prý říct také pár slov o tom, co si pamatuje z vyprávění tatínka. "Já ani můj bratr jsem dlouho nevěděl o tom, co náš tatínek za války prožil. Občas nám o tom řekl, ale to bylo jen pár slov. Nakonec jsem ho přemluvil, aby o svém životě vyprávěl a dali jsme dohromady životopis, chystáme ho k vydání teď, snad to stihneme k jeho 88. narozeninám. Když jsem dnes slyšel o tom, jak moc vzpomíná na Čechy, chtěl bych si zažádat o český pas. To, že mám české kořeny pro mě znamená opravdu hodně." říká Uri.

Spousta otázek, spousta odpovědí a řada fotografií, které Zdence a Hardymu připomínají dávné časy. Listují, prohlíží si obrázky, dokumenty a jsou k nezastavení. Vypráví si mezi sebou, snad během pár hodin stihnou říct, alespoň část příběhu o tom, co prožili během těch 71 let, kdy se neviděli.

Ju

"Můj tatínek byl za války v Dánsku." "Moje maminka se zachránila ve Švédsku." Takhle většinou reagují potomci "dětí", když se jich někdo zeptá na rodinnou historii. Většina z nich zná jen velmi málo detailů o tom, jak se to stalo, že jeden z jejich rodičů odjel za války do Dánska a později do Švédska. Není to tabu, o kterém se nemluví. Není to doba na kterou se má zapomenout. Je to čas, který otec nebo matka prožili, když jim bylo -náct. Je to něco nesdělitelného, co se snad lépe vypráví cizím lidem než vlastní rodině. Existuje mnoho textů či publikací, kde se dopodrobna popisuje, co vše má druhá generace přeživších společného. Jak moc se odráží válečná zkušenost v jejich dětech, a později v jejich vnoučatech. Při všech rozhovorech s potomky "dětí" to vnímám. Je to neviditelné pouto, které se prolíná skrz naskrz další generací. Tiché poselství, vyřčené jen kdesi mezi řádky, tušené.

Když pátrám po osudech potomcích "dětí" nastává vždy jedna důležitá chvíle. Moment, kdy už mám telefonní číslo na konkrétního člověka. Najednou je to zvláštní nejistota, snad i obava. Nikdy nevím, jaká bude první reakce. Telefon zvoní a já čekám, kdo se ozve na druhém konci, co řekne, jak moc bude překvapený. A reakce jsou velmi různé. Od překvapení až po podezřívavé otázky, kdo že jsem a proč mě to zajímá? Vlastně se ani nedivím, asi bych byla taky dost překvapená, kdyby mi najednou někdo zavolal a začal se ptát, co dělali moji příbuzní za války? Zvědavost ale vždy zvítězí a já mám možnost nahlédnout na celý propátraný příběh z jiné strany, prostřednictvím vyprávění těch, kteří se narodili až několik let po válce.

Před několika týdny jsem pátrala po osudech Edity, o pár dnů později se mi podařilo najít potomky dalšího "dítěte", Diny, která se po válce dostala do Anglie. Edita i Dina už bohužel nejsou mezi námi, ale žijí jejich děti, rozuteklé po celém světě. Shodou náhod je Dinina dcera Barbara a Editin syn v Londýně, minulý víkend se za mnou vypravili do Prahy.

Barbara není v Praze poprvé, dlouhodobě se zajímá se o rodinnou historii. Prošla už řadu míst, spojených s životem její maminky Diny, ale i tak má stále ještě spoustu otázek, které zatím nikdo nezodpověděl. Chtěla si najít hotel v ulici Na poříčí. Věděla přesně proč. Právě v téhle ulici bylo poslední místo, kde žili její příbuzní těsně před tím než museli do transportu. Právě tady se loučili s milovanou Prahou, v bytě přecpaném dalšími lidmi, kteří čekali, až je vlak odveze do nikam. Jediný, kdo se z celé rodiny zachránil byla Barbařina matka, Dina. Díky tomu, že jí rodiče poslali do Dánska.

Rodina Edity má také celou řadu informací o tom, jak žila jejich maminka před válkou, ale poskládat je dohromady tak, aby dávaly smysl je složité. Spousta údajů se liší nebo si dokonce odporuje a souvislosti zatím chybí. Barry, jeho žena a dcera Mína už v Praze jednou byli, krátce po sametové revoluci. Pamatují si ty ještěomšelé/skoroopravené domy. Pamatují si, jak se uklidňují ty rozvířené porevoluční vody a současná Praha je pro ně "prostě úžasná". Najednou je všechno možné, najednou je všechno zářivé. Nechci jim kazit prvotní nadšení z turistické Prahy, ale pro našince je centrum Prahy asi spíš skanzen než živoucí město, ale budiž.

Přemýšlela jsem o tom, jak jim ukázat úplně jinou Prahu. Tu, kterou v žádném Lonely Planet nenajdou. Tu, kterou zažili jejich rodiče. Sestavila jsem pro ně malého průvodce po oblíbených místech mladých lidí v předválečné metropoli a vypravili jsme se společně po stopách jejich rodičů.

Začínáme v ulici Na poříčí, první zastavení je Bílá labuť. Nebojte, nejdeme do nákupního běsu, jen chci ukázat jedno z moderních míst, kam předválečné děti chodily s rodiči. Obdivovat jedno z nejmodernějších center a hlavně se sklouznout po eskalátorech, vůbec první jezdící schody v Praze byly totiž právě v Bílé labuti. Pokračujeme dál a zahneme na Těšnov. Naproti bývalému těšnovskému nádraží stojí budova, kam chodily "děti" od května do srpna 1939 do sionistických kurzů, do tzv. alíjá školy. Vídaly se každý všední den. Vystoupaly po schodech do prvního patra a rozutekly se do čtyř tříd.

Rozlehlá budova s pasáží a spoustou zákoutí vypadá zvenku stroze. Fasáda a za ní mnoho členitých prostor a jedna křivolaká pasáž. "Ta pasáž ústila do malého náměstí, občas jsme tam chodily do pekárny, na svačinu" vzpomíná jedno z dětí. Já jsem se na tohle místo vypravila poprvé před rokem. Vešla jsem do potemnělé chodby pasáže. Zavřela jsem oči, a představovala jsem si tu cestu, jak jí asi děti procházely. Pasáž vede rovně, pak se ocitnete na rozcestí, které nemá řešení, existuje jen jediná odbočka. Necháte se jí vést a najednou jste venku. Možná to zní legračně, ale pro mě to byl jako výlet do minulosti, na chvíli jsem se přenesla v čase do předválečné Prahy. Jen co jsem se vzpamatovala podívám se na telefon a tam je nepřijatý hovor od Zuzany, jednoho z "dětí". Někdo věří na náhody, ale já už vlastně ne. Zuzana mi volá tak jednou za tři měsíce a čirou "náhodou" zavolala právě ve chvíli, když jsem šla pasáží.

Tentokrát podstupuji výlet do minulosti s celou tlumou, stojíme v chodbě bývalé alíjá škol, kolem mě okruh pěti dětí, povídají jeden přes druhého, otázky se na mě hrnou a já ani nestačím odpovídat. Zajímá je úplně všechno, jak to tady vypadalo, kolik dětí sem chodilo...Rozhlížíme se v prvním patře, stařičký výtah páter noster ještě slouží a dvě dlouhé chodby vedou zřejmě k bývalým třídám. Zatím ještě nevím, jak se to stalo, že právě tady mělo osmdesát židovských děti z celého Československa svojí školu, ale pravděpodobně zafungovaly kontakty uprostřed židovské obce. Ředitel instituce, která v budově sídlila, byla aktivním členem obce a zřejmě když slyšel, že se shání prostory pro tolik dětí, nabídl jedno patro v tomto domě. Jak si můžeme přečíst na vysvědčení učily se hebrejštinu, dějiny židovského národa a odpoledne chodily na tělocvik do Dlouhé ulice.

Po exkurzi v bývalé škole se zastavíme na Masarykově nádraží. Zrekonstruovaná budova, barevné ornamenty průčelí a světlo, které proniká prosklenou střechou. Tohle ale děti neviděly, když se tady shromáždily v říjnu 1939 byla půlnoc. Většina dětí se těšila, však pojedou poprvé do ciziny. Stály na peróně a loučily se s rodiči. "Na nádraží se mnou šla celá rodina, když jsem nastoupila, otočila jsem se a viděla jsem tatínka a dědečka, plakali. Nechápala jsem to, vždyť jedu jen na chvíli. A to bylo naposled, kdy jsme se viděli" vzpomíná jedno z dětí. Cesta z Prahy do Německa jim utekla rychle. "Povídaly jsme si, zpívaly jsme a snažily jsme se nemyslet na to, co bude. V Berlíně přišel průvodčí a chtěl po nás lístky. Když odešel tak jsme všichni v kupé pořádně nahlas řekli: Heil Hitler, díky za lístky a sbohem Reichu" píše ve svém deníku další z dětí.

Je poslední březnový den 2012, stojíme na stejném nástupišti, u stejných kolejí.

Barbara, Mína, Barry a moje maličkost (druhá zleva).

Pokud by tenkrát děti neodjely, Barbara ani Barry ani Mína by nebyli na světě. Ani jejich sourozenci, jejich děti, jejich vnoučata. Všichni tři jsou to potomci "dětí", jejich tváře se prolínají s obrazy ze starých fotografií.

Vybavuji si tvář Diny a nyní vidím její odlesk v Barbařině obličeji.

Všechny je znám z fotografií a teď mám před sebou jejich věrné kopie.

Osudy propojené v jednu jedinou chvíli na nádraží.

Vracíme se zpátky do současnosti, jdeme zpátky do centra. Proběhneme kolem gymnázia v Bílkově ulici, kam chodila Dina v roce 1938, než byla vyhozena, protože byla "jiná". Dnes je tam základní škola a Gymnázium J. Patočky. Můžeme ještě zahnout na nábřeží, kam Dina s kamarádkou Annou-Marií chodila venčit pejska. Můžeme ještě popojít o kus dál na Štvanici, na první krytou halu pro krasobruslení, oblíbená zábava z předválečných let. Nebo se vydat na letenskou Spartu, tam kde kluci fandili oblíbeném klubu. Počasí nám ale moc nepřeje, je už skoro apríl a na místo teplého slunečného dne je pořádná nepříjemné sychravé počasí.

Povídáme si od rána, od devíti, teď je jedna odpoledne a my jsme vlastně pořád na začátku příběhu. Další a další otázky. Rozložím na stůl nejrůznější fotografie, dokumenty a hledáme. Na téhle je celá skupina "dětí", díváme se na jednotlivé tváře a Barry překvapeně říká: "Tady je naše máma, takhle jí vidím poprvé, to jí muselo být tak patnáct, šestnáct". říká a ukazuje na buclatou dívku v přední řadě, první zleva. Taky Barbara poznává svou maminku Dinu, sedí v první řadě, první zprava. Ukazují si je navzájem, hádají další jména. Ta fotografie je pro mě jedním z mála vodítek. Těch třicet tváří jsou mnohdy jediné podklady, které mám, když "děti" hledám po celém světě.

Barbara má nápad: "co kdybychom se my všichni, potomci "dětí" setkali? Třeba na té tvé přednášce v Jad Vashem na konci dubna?" Úplně obyčejné věty a mě vyrazily dech. Ani jsem nedoufala, že by to bylo možné, ti lidé jsou po celém světě a mají chuť přijet do Izraele, na mé povídání. Najednou budou všichni pospolu. Však takové setkání by bylo živoucím svědectvím toho, že příběh žije stále dál, skrze ty desítky, stovky lidí, kteří se zachránily díky sionistickým kurzům. Díky rodičům, kteří poslali své děti do Dánska. Díky jednomu jedinému rozhodnutí tu teď Barbara a ti ostatní jsou se mnou.

Necelých sedm dnů ve Švédsku. Necelý týden. Hodiny a minuty, které jsem strávila ve společnosti českých "dětí" nebo s lidmi, kteří si je pamatují. Jeden obyčejný neobyčejný týden.

Naše české židovské děti utíkaly na podzim 1943 z Dánska do Švédska, jediná cesta vedla přes moře. Dvanáct hodin v podpalubí rybářských loděk, pak pevná půda pod noha a nová země, Švédsko. Rychle se rozkoukat a rozhodnout se, co dál se životem. Čekat v uprchlickém táboře? Jít sám hledat práci? Nebo se připojit k ostatním českým kamarádům a hledat práci společně? Každý se rozhodl jinak. Bylo jim sedmnáct, osmnáct let, život možná teprve začínal a každý ho chtěl prožít jinak. Linky příběhů se rozutekly po celé zemi.

Když jsem zjistila, že několik "dětí" ještě žije ve Švédsku bylo mi jasné, že to musím zkusit: zaznamenat příběhy dětí nebo jejich příbuzných, a zároveň zjistit, jak na ně vzpomínají Švédové.

První den jsem rovnou z letiště jela za švédskou dcerou Jirky. Možná si vzpomínáte, jak napínavé bylo hledání jeho osudu, Podrobněji o pátrání zde. Jirkovu dceru, Kerstin, jsem doposud znala jen z fotek a z emailů. Když jsem jí viděla, když jsem si s ní povídala vzpomněla jsem si na jednu dětskou přezdívku "Sluníčko", to by jí moc slušelo. Povídaly jsme si a povídaly a zjišťovaly jsme, že je to stále jedna velká záhada, co se asi přihodilo jejím rodičům, co se stalo mezi Jirkou a maminkou Kerstin. Půjčila mi dopisy, které Jirka psal její mamince a je to skutečně zvláštní, tak dojemné a přitom nepochopitelné, krátký text o dopisech zde.

Mapa a cesta. Téměř šest hodin jízdy, na trase Stockholm - Göteborg. Jedeme společně s Petrou, která mi pomáhá s tlumočením a s mapováním dětí ve Švédsku. Právě v Göteborgu, na druhém konci Švédska žije jedno z českých "dětí". Je to pro změnu taky Jirka, ale tenhle není z Letné, jako Jirka z prvního příběhu. Goteborský Jirka pochází z Libně, v roce 1939 odjel do Dánska, v roce 1943 uprchl do Švédska a po válce se vrátil do Prahy.

Nejčastější věty, které Jirka říká jsou: "Já jsem takovej jednoduchej, já žiju tím, co je teď a co bylo to bylo. Minulost mě nijak nezajímá". Ano, prožil spoustu dobrodružných příběhů, ale je to pryč, je to pomyslná papírová krabice, plná fotografií. Je to krabice, kterou můžete otevřít, prohlédnout si fotky, ale nic víc, žádný sentiment, žádné dojetí. Proč taky? Už je to pryč a ti, co jsou na fotografiích už nejsou mezi námi. Vyprávěli jsme si několik hodin a stále dokola jsme se "dotýkali" libeňského domu, kde se Jirka narodil. Ten dům nebyl jen tak obyčejný dům.

Po válce se Jirka vrátil do Prahy a málem rodný dům nepoznal, jak byl zdevastovaný. Našel si raději podnájem, našel si práci, oženil se, postupně se mu narodili dva synové. Všechno by bylo krásné, zářivé, jenže mu jaksi chyběla stranická knížka. A bez ní, soudruhu… Ten tlak, ta nechuť, už toho měl dost.

15. března 1966 jel s rodinou na "dovolenou". Na dovolenou ze které se rozhodně nevrací, leda tak rovnou do vězení. Kamarád mu dal na památku tuhle značku. Přes Rakousko a další země se Jirka s rodinou dostal zpátky do Švédska. Začínal podruhé nový život.

Na Jirku jeho libeňský dům stále čekal, po roce 1989 ho doslova vybojoval v restituci, opravil ho. Fasáda, byty, pokoje a pak rok 2002 a záplavy dům poničily tak, že mohl začít znovu, od nuly. Možná se zdá, že je Jirka moc racionální, když říká, že minulost je minulost a žít se má dnešním dnem, ale … pak řekne "Proč to celé dělám, proč se s tím tak vztekám? Protože to je na počest mým rodičům a prarodičům, oni mě tam vychovali, prožil jsem tam s nimi dětství, tak proto… Oni se rozhodli, že mě pošlou do Dánska a tím mi zachránili život. A já to pro ně musím udělat, alespoň opravit ten náš dům. Občas když jedu do Prahy a jsem v tom našem domě, tak sedím v mém bývalém dětském pokoji, rozhlížím se po rušné libeňské křižovatce a je to úplně stejné, jako když jsem tam sedával jako kluk".

Po rozhovoru s Jirkou jsme se rozjely přes celé Švédsko do Hedemory. V tomhle městečku žila od podzimu 1943 celá skupina těch našich českých dětí. Začalo to nenápadně, jeden český mládenec tam sehnal práci, napsal kamarádovi a ten zase ostatním a postupně se tam přesunula celá skupina. Kluci většinou v Hedemoře prožili rok nebo osm, devět měsíců, pak zamířili do Anglie, do československé armády. V Hedemoře kluci pracovali na statcích nebo vypomáhali v obchodech, pro děvčata tam byla práce hlavně v domácnosti nebo pracovaly jako chůvy.

Hedemora je asi něco jako Mikulov nebo Kolín, takové město, městečko, kde lidé žijí desítky, stovky let, stále stejné rodiny, nikdo se odtamtud moc nestěhuje a pokud se tam najednou ocitne skupina uprchlíků, jistě zůstanou někde v paměti. Když jsem se rozhodla, že "děti" najdu zkusila jsem stejný postup, jaký se osvědčil vloni v Dánsku: oslovila jsem regionální noviny v Hedemoře a nabídla jim celý tento příběh. A skutečně to zafungovalo. Uveřejnili článek ve čtvrtek a už v pátek nastala skutečná smršť, řada čtenářů se ozvala a chtěli vyprávět o "dětech"

Podstatné bylo, že součástí článku byla jména těch našich českých dětí. Pro spoustu lidí v Hedemoře to bylo velké překvapení. "Ano, měl jsem souseda, kolegu, kamaráda…jmenoval se Jirka, ale netušil jsem, že byl z Československa, prostě si jen vzpomínám, že přišel za války s uprchlíky. Bylo jich tolik, všichni byli odněkud. Někteří se tady usadili, nikdy na to vlastně nepřišla řeč, odkud jsou a my se jich neptali." vzpomíná pan Birger, který si přečetl článek v hedemorských novinách a nabídl se, že mi řekne víc. Domluvili jsme si setkání na sobotu odpoledne, ovšem před tím nás čekal ještě jiný výlet.

Ráno jsme vyrazili na exkurzi s Carlem Erikem, je ze statkářské rodiny, kde žila za války jedna z českých dívek, Dita. Carlovu nabídku nešlo odmítnout, řekl totiž: "Vrátíme se v čase, představte si, že je podzim 1943, právě jste vystoupili na nádraží, pak se musíte dopravit na některou z farem a sehnat si tam místo. Takových uprchlíků, tady bylo za války spoustu a každý potřeboval práci." Vezl nás na několik farem, kde české děti pracovaly a vyprávěl, vyprávěl a mě se v hlavě skládal obrázek o tom, jaká byla válečná Hedemora.

Po obhlídce Hedemory jsme doputovali ke statku Carla Erika. On byl ještě malý když k nim Dita v tom roce 1943 přišla, ale rodiče mu o ní hodně vyprávěli a on s ní později, po válce udržoval kontakt, vlastně si píší nebo volají dodnes, je to pouto, které se nezapomíná. Carl Erik bydlí asi sto metrů od bývalé školní budovy, kterou si ty naše české "děti" pronajaly na podzim 1943. Škola fungovala do jara 1943, byly to dvě budovy, pro první stupeň obecné školy a pro druhý. Jenže školní budova už nedostačovala, tak v centru Hedemory postavili větší, tato škola byla najednou prázdná, nepoužívaná, když do Hedemory přišly ty naše "děti" tak si jí pronajaly za symbolickou korunu. Přes den chodily do práce a když byla večer nálada vyklidily si hlavní třídu a tančili. Školní budova je dnes zamčená, tak jen mlsně nakukuji dovnitř a vidím tu školní tabuli, ty lavice, zavírám oči a slyším hudbu, kroky a vnímám jak se otáčejí v kruhu, jak se navzájem drží. Takhle vypadala dříve a takhle nyní. Po válce už v té budově nic nebylo, prostě jí někdo z hedemorské radnice zamknul a nechal být, vevnitř je pořád ta školní tabule, pořád ty školní lavice. Jako kdyby se tam zastavil čas.

Po setkání s Carlem Erikem jedu za panem Birgerem. Bylo mu patnáct když k nim na statek, nedaleko od Hedemory doputoval Jirka Grimm, také jedno z českých dětí. Tady na obrázku vidíte pana Birgera a mojí maličkost, zrovna mi asi něco zajímavého vypráví, a tady fotografie, kde je vpravo na černobílých fotografiích Jirka Grimm, a vlevo dole je statek, kde Jirka spolu s Birgerem pracovali. Jirka Grimm byl asi jediný z té české skupiny, kdo se nepřihlásil do armády. Našel si v Hedemoře dívku, jmenovala se Karin. Přestoupil na její křesťanskou víru a v roce 1951 se vzali, o rok později se narodila dcera Astrid. Jirka měl vždycky rád chemii, zapojil se do korespondenčního kurzu chemie, studoval několik let. Nejdříve sehnal práci v jedné továrně, na předměstí Hedemory. Vesnice s nevyslovitelným názvem Vikmanshyttan je pevně spjatá s továrnou, bohužel továrna už v posledních letech krachuje, takže lidé přicházejí o práci. Jirkův snímek z doby, kdy žil v téhle vesnici jsem našla. jeho snímek z 60. let, je to ten, který drží noviny. Mimochodem fascinující, že asi existuje nějaký lokální nadšenec, který na jedny webové stránky dal fotografie všech pracovníků továrny, všech rodin, které tam, kdy žily, všech studentů obecné školy.

Sobotní večer, hlava plná novinek. Jirka Grimm zemřel v roce 2007, jeho žena již také nežije, ovšem někde ve Stockholmu je prý Jirkova dcera, Astrid. Všichni v Hedemoře a okolí tušili, že je někde ve Stockholmu. Všichni říkali, že je lékařka a tudíž není uvedena v obyčejném telefonním seznamu, prý kvůli ochraně osobních údajů. Naneštěstí si nikdo přesně nepamatoval její příjmení, jak se jmenoval její manžel nikdo netušil. Nemohla jsem skoro spát, pořád jsem myslela na to, že je někde blízko a přitom tak daleko.

Její tvář se na mě dívala ze školní fotografie, ročník 1952. Carl Erik ani po celodenním výletu neztrácí chuť pátrat. Ještě dvě hodiny se mnou hledá Astrid, obvolává, ale už je moc pozdě, je noc a zítra je taky den, i když.. těch dnů je proklatě málo a člověk je hrozně netrpělivý, když ví, že zbývá jen pár dnů.

V hotelu mě vyzvednul starosta Hedemory, jeli jsme zase do Vikmanshyttan. Je to zase jedna velká náhoda. Starosta v téhle vesnici zná snad všechny. Vyrůstal tam a Jirka Grimm byl jeho soused. Jdeme od domu k domu a ptáme se na Jirku a na jeho dceru. Nakonec nezbývá než se zase vrátit k telefonu a volat. Je nedělní dopoledne, pan starosta by měl jistě jinou zábavu než vytáčet telefonní čísla všech spolužáků z obecné školy, kam Astrid chodila. Pomáhá, zjišťuje, ověřuje. Na začátku telefonování má jeden prázdný papír, další a další čísla. Stále, stále nic. Už jsem úplně jako na trní a pak se najednou někdo zmíní, že Jirkova manželka, Karin, měla sestru a že sestra žije v Hedemoře. Pak už bylo snadné jí zatelefonovat a zeptat se, kde je Astrid? Na konci popsaného papíru máme konečně to číslo na Astrid. Vytáčím ho, zvoní, zvoní a žádná odpověď. Zklamání, úleva, očekávání. A jak to bylo dál? O tom zase příště.

Oknem letadla pozoruji švédskou krajinu pode mnou. Země je rozpáraná skrz naskrz jako kdyby někdo ostrou jehlou rozlátal kusy látky. Jediné, co je pojí jsou smířlivá jezera a mezi nimi tvrdohlavé cesty, které míří kamsi do daleka.

Ve Stockholmu konečně potkávám Kerstin, dceru Jirky. Pátrala jsem po něm v předchozím článku. Obličej Kerstin se směje stejně jako Jirkova tvář. "Znám" ho z fotografií, znám ho z vyprávění a hádám, že mají s Kerstin ledacos společného. Nikdy se neviděli, minuli se o pár let a přesto ho ona nese v sobě nějakým zvláštním kouzlem osudu.

Povídáme si s Kerstin a zdá se, že na místo toho, aby se řada věcí vysvětlila, tak je to ještě zamotanější. Další a další otázky a odpovědi stále nepřicházejí.

Kerstin mi půjčí celý stoh dopisů. Jirka si za války ve Švédsku našel děvče, chodili spolu několik měsíců. I když byla válka a na budoucnost nikdo nemyslel, zdá se, že tihle dva plánovali budoucnost. A malou velkou vzpomínkou na tenhle vztah je právě Kerstin, jejich dcera.

Jirka se přihlásil do československé armády v Anglii. Mohli ho povolat zítra, za týden, za měsíc. Nakonec to "stihli" přesně na konci války. Jirka musel odjet do Stockholmu, kde čekal až se vyřídí formality a bude volné letadlo, směr Anglie.

Než odjel začali se společně učit. Možná z legrace, možná z touhy poznat jeden druhého se navzájem učili svou řeč. On jí učil česky, ona jeho švédsky.

Nerozumím ani slovo švédsky a přesto vidím tu obrovskou chuť psát, tu touhu být s druhým člověkem. Každé místo dopisu je zaplněné drobným písmem. Tisíce drobných zákrut písma, poskakuje po řádcích, jedno slovo za druhým, běží a běží směrem k dívce, kterou měl Jirka rád. Jeho česká slova vedle jejích švédských na jednom řádku. A způsob výuky byl stejně netradiční jako on sám. Na místo "Ema má maso" jí učil slova "loupežník" a "rváč" tak jsem asi nebyla daleko od pravdy, když jsem si o něm myslela, že byl rošťák. A pak na jednom řádku … "Ty a já máme malý dům" ….

Těžko říct, kde se stala ta zvláštní chyba, že Jirkovy dopisy končí červnem 1945 a pak už nikdy žádný nepřišel. Zatím je to záhada, možná nedůležitá, možná…jedno hloupé nedorozumnění a Jirka svojí dívkou, ani jejich společnou dceru nikdy neviděl.